Práce jako taxi
Myslím si, že každý člověk by si přál mít auto. Opravdu neznám žádného člověka, který by nechtěl automobil. Já vám povím jeden příběh, jak já jsem k autu přišla. A bylo mi asi devatenáct anebo dvacet let, když jsem si řekla, že si udělám řidičský průkaz. Ze začátku jsem o něj vůbec nestála a řekla jsem si, že přece existují vlaky a autobusy a taky taxi, kterými přece mohu jezdit. Proč bych to dělala zbytečně řidičský průkaz, a ještě se u toho stresovala, když to vlastně ani nepotřebuji? Bydlím ve středu města, kde mám úplně všechno po ruce. Víte, kdybych byla z vesnice jako moje nejlepší kamarádka, tak se jí nedivím, že potřebuje mít auto.
Ona by se totiž jinak nedostala ani do školy a ani do práce. Moje kamarádka stále ještě studuje vysokou školu dálkově a u toho chodí do práce, a ještě na brigádu. Její škola stojí opravdu hodně peněz, takže si ještě musí vydělávat více peněz, než potřebuje. A moje kamarádka taky dělá taxikářku jako vedlejší příjem, jako takovou brigádu. Kamarádka totiž velice ráda řídí auto a taky právě kvůli tomu dělá taxikářku.
Tedy sice je to nevynáší tak extra moc peněz, jak by si přála, ale řekla, že lepší jsou nějaké peníze než žádné. A já ji v tomhle dávám za pravdu. A to já jsem si řekla, že kdybych měla řidičský průkaz a vlastní krásné auto, tak asi taky budu dělat taxikářkou. Mě by to bavilo. A navíc, je to taková pohodlná práce, že každý den jezdíte, takže je to něco jiného, že vám tam nehrozí vůbec žádný stereotyp. A to já jsme takový typ člověka, který nesnáší stereotyp, takže taxikařina a řízení auta by pro mě bylo opravdu dost ideální. Když jsem se s tímto svěřila mé mamince, tak byla docela překvapená. Netušila, že by mě bavilo pracovně jezdit s autem. No, lidé se mění a já taky. A i moje záliby. Vždyť co je na taxi špatného, že ano?