Podle hudební teorie se zvuk dělí, podle způsobu jakým je vytvořen, na tóny a hluky. Přitom se za tón považuje takový zvuk, který má pravidelný kmitočet. V hudbě šlo vždy právě o tón, který měl být co nejpravidelnější a měl být prost jakéhokoli šramocení, pískání, šustění, skřípání atd. Když si však poslechneme nahrávku libovolné živé hudby, jsou právě tyto ruchy něčím, co dává znějícím skladbám autentický šmrnc, který je spíš ku prospěchu našeho zážitku.

Samozřejmě, že si asi těžko na odreagování pustíme skladbu, která se bude sama o sobě skládat pouze z randálu, který nám bude trhat uši, ale když například zaškvrčí smyčec kontrabasisty o struny ve vypjaté části přednesu, náš prožitek se tak ještě umocní a my máme dojem jakoby do skladby patřil, jako kdyby umělec takto hrál záměrně.

Myslím, že právě z takovýchto nedopatření, která se běžně při živém vystoupení projevují, se postupně díky pokroku audio techniky vyvinuly přístroje, které nám podobné „nešvary“ simulují, tak aby měl umělec možnost přidat takovéto efekty na místa kam se mu zalíbí. Nemusí se tak spoléhat na náhodné „nedopatření“, které je způsobeno například interpretovým rozrušením.

Mezi přístroje, které umožňují přidat „antihudební“ projev do našeho repertoáru je i tzv. feedback. Například pedál Ocd Fulltone V2 (Obsessive Compulsive Overdrive) je populární a osvědčenou možností, jak dosáhnout kýženého účinku.

Podobným přístrojem lze dosáhnou extrémních efektů, jako bylo třeba vystoupení Jimiho Hendrixe na závěru slavného hudebního festivalu ve Woodstocku, kdy měli posluchači, kteří se zrovna probouzeli do posledního dne dojem, že jsou uprostřed letecké bitvy a padají na ně bomby.

Já osobně takovéto efekty mám rád, když jsou použity s hudebním důvtipem a fištrónem. Někdy je možné užívat je poskrovnu, jindy se s nimi dá dosáhnout přehnaných efektů. Vždy záleží na tom, jestli jsme schopni je ovládnout. Jestli jsme jako muzikanti natolik vyzrálí, že se je naučíme smysluplně používat.